Lukysův blog

Fríský koník

Historie:

Římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o Fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá a nevzhledná. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost. 

Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španělska dovážel do okupovaných holandských provincií během 80ti leté války (1568 - 1648)

Poměrně menší Fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.

Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.

Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský Dole Gudbransdal je přímým potomkem Fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.

Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

Domovina:

Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.

Popis a charakteristika:

Zbarvení: Pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách) Výška: v kohoutku měří v průměru 150 - 160 cm. 

Stavba těla: Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián. Kopyta jsou nižší. 

Povaha: Povahově naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Dospívají poněkud později, až mezi 4.-5. rokem

 

Využití a sport:

Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň.

Zajímavosti: 

Časy, kdy Fríský kůň měl výsadní postavení v pohřebnictví jsou tytam. Nyní je jeho doménost bavit diváky v manéžích cirkusů jako např. Berousek. Od roku 1986 rozváží spřežení Frísů zboří u Harrodse, významného obchodního domu v Londoně.

Chov:  

Po roce 1990 u nás nastal v chovu koní obrat k lepšímu.

Prvním, kdo se u nás začal zabývat tímto chovem, byl v roce 1996 bývalý hřebčín (již z doby Marie Terezie) v Pecínově u Benešova, cca 50 km od Prahy. Majitelem je pan Hora, který tyto koně dovezl Holandska ( kde se toto plemeno chová mj. i zásluhou královny Beatrix , podle které je nyní pojmenovaná Asociace chovu fríských koní, a která těchto koní využívá jako svoji ceremoniální ekvipáž). Existuje pouze jedna plemenná kniha tohoto plemene, kterou si pečlivě střeží chovatelé v Holandsku (pomineme-li chov v Německu, kde mají také svoji plemennou knihu. Otázka je, do jaké míry je Holanďany uznávaná). Dá se říci, že pro Holanďany má toto plemeno význam jako u nás Starokladrubský kůň. Celkový počet Fríských koní na celém světě je 30.000.

Linie: 

1. Barokní – nejméně chovaný typ, který je považován za staromódní 

2. Střední – univerzální – nejpočetněji zastoupený typ, tento typ zahrnuje všestranně založené jedince pod sedlo i do zápřahu 

3. Moderní – jedná se o „lehčího“ fríse , velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezurní ježdění